Vladislav Chvála: Jak je psychosomatický koncept zdraví a nemoci kompatibilní se současnou medicínou?
Při četbě tohoto dvojčísla mě napadá, kolik práce už bylo vykonáno pro to, aby byl pacient v ordinaci viděn jako člověk na své cestě životem. Jako součást příběhu, který začal daleko před jeho narozením a bude pokračovat i po jeho smrti. A nemoc jen jako obtíž, která je do jeho příběhu zapletena. Lékař je pak ten, který může svým věděním a viděním pomoci pacientovi reflektovat jeho situaci a hledat spolu s ním smysl stonání právě teď v tomto čase a v této životní situaci. Nebo se soustředit jen na příznak a dovedně ho eliminovat, či jen ulevovat, ale k pochopení nepřispívat. I když už docela dlouho běží postgraduální vzdělání v psychosomatické medicíně na půdě IPVZ, je otázka, jak dalece byl schopen komplikovaný systém zdravotní péče vstřebat psychosomatické myšlení a praxi do běžné zdravotnické praxe.
Nejlépe je to vidět na kazuistice rehabilitační lékařky Barbory Šťastné, kterou nám laskavě dovolila publikovat. Obsahuje nejen výborný příklad psychosomatického přístupu k pacientovi, ale také reflexi vlastního prožívání, emocí a myšlenek, které nás při setkání s pacientem napadají. Každý soudný čtenář vidí, že takovou práci s pacientem nelze vykonat v řádu několika minut, které jsou obvykle v běžné ordinaci k dispozici. Bez osobní reflexe a bez pochopení těžkého osudu pacientky by se uzdravení sotva dostavilo. Byla nakonec úleva spíš tělesná, nebo psychická? Lze to rozlišit? Lékařka doslova pomohla těžký osud pacientky nést, nebo spíš poponést. Aby se dostala ve svém životě z toho těžkého místa, kde ji bolesti zad paralyzovaly. Podrobnosti se čtenář dočte v kazuistice sám, já jen chci poukázat na práci lékařky, bez které by změna byla sotva možná. Je taková práce v systému žádoucí a je zaplacená, doceněná? Podle mých zkušeností není. Pacient je jistě vděčný, pojišťovna možná ráda, že pacient nepřechází do chronicity, která by ji stála mnohem víc peněz. Ale ví to? Chápou organizátoři, že psychosomatický přístup lékaře vyžaduje neredukovatelný čas? Že ten čas musí někdo zaplatit, jinak nemůže lékař, který takto přistupuje k pacientům, přežít v konkurenci medicíny, která své výkony může zkrátit na minimum? Ano, pracujeme v jednom tržním prostředí, a proto práce, která nedokáže ekonomicky konkurovat, musí postupně zaniknout. Možná proto vznikají psychosomatická pracoviště spíše v soukromé sféře a mimo systém zdravotního pojištění. Ale je to správné v zemi, kde zdravotní pojištění je povinné a nikterak malé? Copak psychosomaticky nemocný nemá mít nárok na ošetření ze svého povinného pojištění?
A existují další doklady o tom, že vedení resortu zatím nijak nepokročilo v implementaci vzdělaných odborníků v psychosomatické medicíně. Je obecně známo, že příznaky psychosomatického pacienta často převlékají kabát. Přestanou bolet záda, ale řekněme potíže s dýcháním donutí pacienta chodit k jinému odborníkovi. A to se může opakovat stále dokola a pacient cestuje od odborníka k odborníkovi, a pojišťovna platí jako mourovatá. Jenže vedení VZP, které je pro své dominantní postavení na trhu pro věc rozhodující, trvá úporně na rozdělení medicíny na jednotlivé obory a není schopné se přizpůsobit faktu, že týž pacient běhá od Šumavy k Tatrám jen proto, že se proměňují jeho příznaky. Sami jsme si to ověřili, když jsme po odchodu kolegů do důchodu hledali mladé lékaře na naše psychosomatické pracoviště v Liberci. Získali jsme praktického lékaře, který má nástavbovou atestaci z psychosomatické medicíny, dokonce i výcvik v rodinné terapii psychosomatických poruch pro práci v našem týmu. A postoj VZP? Kolega není podle nich dostatečně erudovaný!? Co ještě by měl mít za vzdělání, a kdo by se více hodil do týmu pracoviště, kam přicházejí pacienti s příznaky spadajícími do všech možných oborů, kde byli vyšetřeni, ale ne vyléčeni?
Fakt, že odborné vedení má velkou setrvačnost a jen neochotně přijímá novinky, je jistě otravná, ale známá věc. Ještě horší je to s politiky, což názorně vidíme v rubrice Diskuse. Hana Konečná zde argumentuje proti chystané a možná už i schválené novele zák. č. 373/2011 Sb. o specifických zdravotních službách, kde je navržena úprava asistované reprodukce. Co jsou platné všechny kvalitní a relevantní argumenty nás odborníků, když si politici, ve věci amatéři, usmyslí, že vyloučí z reprodukce otce, a tak ho vyloučí bez ohledu na to, jaké důsledky to pro dítě bude mít. Cesty do pekel jsou prý dlážděny dobrými úmysly, kterých v odpovědi paní poslankyně Malé najdeme celou dlažbu, jen aby to dobře dopadlo, a IVF mohly mít i ženy bez partnera, děti bez otce. Radkin se vložil do diskuse a způsobem jemu vlastním cupuje dobromyslné argumenty poslankyně Malé. Doufejme, že v příští novele nebude stanovena povinnost, aby snad i každý svobodný muž musel odnosit jedno dítě, protože populace se nám nějak povážlivě tenčí. A pak aby to bylo genderově vyvážené, že?
Jak složité to může být v jazyce, ve kterém své myšlenky popisujeme, je nejspíš vidět z textu Jiřího Královce o plastových slovech. Ne že by to byl zrovna šťastný pojem, ale je možné, že jsou některé pojmy, které se stanou módními, i když nevystihují přesně to, co mají vystihovat, a smysl se pak může vytrácet. Jak důležitá je diskuse nad slovy a jejich významy, je vidět i z příspěvku Pavla Čepického, který se musel ozvat na text Magdaleny Bonacker Jakešové o kojení. Ano, odpověď na její otázku, kdy je etické nekojit, je jasná: Etické je nekojit ve všech případech, kdy žena z jakéhokoli důvodu či jakékoli příčiny kojit nemůže nebo nechce. Ale stojí za to si přečíst širší souvislosti k tématu od autora nejpovolanějšího.
V textech Jana Poněšického se setkáme s psychoterapeutickým přístupem, který přesahuje rámec psychosomatické medicíny, ale dobře a srozumitelně ji ukotvuje v širší teorii. Máme mnoho důvodů, proč trvat na implementaci psychosomatického přístupu do našeho zdravotnictví způsobem, který umožní udržitelný rozvoj a propojení s běžnou somatickou medicínou. Máme srovnání, jak jinak se daří psychosomatickému myšlení v rozvinutých zdravotnických systémech v EU. Reportáž kolegů Skorunky, Holmanové a Seiferta ze 13. konference EAPM o tom podává informaci. Jsem si jist, že další cesta za psychosomatickou medicínou vede do zahraničí. Abychom ji více ukotvili doma v našem systému, je třeba se mnohem více spojit s kolegy, kteří pracují v docela jiných podmínkách západních demokracií. Proč vlastně tak málo z nás jezdí na tyhle konference?
V Liberci 13. 9. 2026
