Radkin Honzák: Michael Balint (1896–1970)
Jsou události, které stojí za připomenutí. Sto třicáté výročí narození k nim patří, zejména u významných osobností. Jít ke kořenům je nesporně zajímavé.
3. prosince 1896 se Budapešti v židovské rodině narodil Mihály Bergsmann, který kvůli integraci do většinové antisemitsky laděné společnosti ve dvaceti letech změnil své příjmení na Balint. Studoval medicínu, biochemii, filozofii, fyziku i biologii, ale v roce 1914 musel narukovat. Dva roky na to byl pro zranění demobilizován, studia dokončil a prostřednictvím své manželky Alice Székely Kovácsové3 se seznámil s psychoanalýzou. Ta mu dala údajně napřed Freudovu knihu Totem a tabu, a pak ho zavedla na Ferencziho přednášky.
V roce 1920 se mladý pár přestěhoval do Berlína. Zde Balint pracoval v biochemické laboratoři laureáta Nobelovy ceny Otto Warburga a současně v Berlínském psychoanalytickém institutu u Hannse Sachse. V roce 1924 se manželé vrátili do Budapešti, kde Balint spolupracoval s Fernczim, který ho také analyzoval4, a mimo jiné začal publikovat své vlastní práce. Věnoval se převážně dětské problematice (vrcholné dílo z této doby: The Basic Fault: Therapeutic Aspects of Regression ). Po smrti Ferencziho v roce 1933 se Balint stal ředitelem Budapešťského psychoanalytického institutu a pořadatelem Ferencziho pozůstalosti.
V roce 1939 manželé emigrovali do Londýna, kde Alice náhle zemřela na rupturu aorty. Balint vyučoval na Universitě v Manchesteru, znovu se oženil v roce 1944, ale manželství nebylo šťastné a skončilo rozvodem, který se táhl až do roku 1952. Roku 1945 jeho rodiče spáchali sebevraždu, aby se vyhnuli zatčení nacisty. Od roku 1947 pracoval Balint v Londýně při Tavistock Cilinic a zde začala jeho intenzivní spolupráce s praktickými lékaři, která začala již v Budapešti. V roce 1949 se seznámil s Enid Eichholz a třetí sňatek uzavřel v roce 1958. Jeho manželka byla sociální pracovnicí a pomáhala mu v práci se skupinami praktických lékařů, které rozvíjel v Londýně od roku 1950.
Jejich východiskem bylo, že třetinu náplně rodinného lékaře tvoří psychosociální problematika, na kterou není vůbec připraven a kterou proto nezvládá (dodnes polovinu závažných stížností tvoří komunikační nedorozumění). Základní ideou je skutečnost, že lékař sám je prvním lékem, který může uklidnit, nabudit, ale také vyvolat diskomfort. Měl by se tedy znát, aby věděl, jaké má účinky, jaké má vedlejší účinky a jak se dávkovat (přenos a protipřenos). Toto a další myšlenky je vše shrnuto v knize, která česky vyšla pod názvem: Lékař, jeho pacient a jeho nemoc (Grada, Praha, 2000). Nemoc pak není vnímána jako samostatná entita, ale jako součást příběhu pacientova života. Proto je velmi významná interakce pacienta s lékařem, který do jeho života vstupuje. Významná je kritika „apostolického“ přístupu lékaře, který pacientovi doktrinářsky vnucuje svůj pohled na nemoc (illnes versus disease).
V roce 1961 Balint ukončil klinickou praxi, v organizování skupin však pokračoval. Myšlenka skupin, které představují kromě sebepoznání také milou a přijatelnou formu supervize, se rychle šířila, v roce 1969 vznikla Balintská společnost a v roce 1972 Mezinárodní federace. Michael Balint zemřel v roce 1970, Enid Balint pokračovala v práci na jejich společném odkazu až do své smrti v roce 1994.
Jak je známo čtenářům Broučků, brouček měl všechny polívčičky rád, ale zelnou měl ze všech nejraději. Měl jsem příjemný pocit ze všech zažitých skupin, ale nejvýznamnější pro mě zůstává vzpomínka na aktivní účast v Balintské skupině u příležitosti Mezinárodního kongresu Balintské společnosti, pořádaného ke stému výročí narození otce-zakladatele v roce 1996 v Budapešti.
