Jiří Královec: Plastová slova a jejich vliv na naši sociální realitu

Psychosom 3/2026 · Pro praxi

Souhrn

Text představuje koncept plastových slov německého lingvisty Uwe Pörksena a mechanismus jejich působení. Následně se snaží dokázat, že v kontextu současného uvažování o zdravotnické péči, v diskusích o zdravotnické politice nebo třeba v oblasti komunitního plánování začaly jako nová plastová slova fungovat i termíny etika (etický) či paliativa (paliativní), a že jejich prostřednictvím jsou pak nově tematizovány a nahlíženy fenomény, které v minulosti byly v medicíně a ošetřovatelství implicitně přítomny. Text rovněž odkazuje na některé úvahy Ivana Illicha a Elisabeth Kübler-Rossové, jejichž myšlenky zůstávají i po desítkách let stále nedoceněny a intelektuálně nevytěženy.

Klíčová slova: Pörksen, Illich, plastová slova, medicína, etika, paliativa

Summary: Kralovec J.: Plastic words and their influence on our social reality. PSYCHOSOM 2026; 23 (3-4). pp:

The text introduces the concept of 'plastic words', as defined by the German linguist Uwe Poerksen, and explains how they work. It then attempts to prove that, in the context of current thinking about healthcare and discussions about healthcare policies or community planning, terms such as ethics and palliative have begun to function as plastic words. Through them, phenomena that were implicitly present in medicine and nursing in the past become newly thematized. The text also refers to some of the reflections of Ivan Illich and Elisabeth Kübler-Ross, whose ideas still remain underappreciated and intellectually unexploited.

Key Words: Poerksen, Illich, plastic words, medicine, ethics, palliative

Plastic words a jejich charakteristika

Východiskem mé práce je koncept plastic words, představený a analyzovaný německým lingvistou Uwe Pörksenem v jeho knize Plastic Words. The Tyranny of a Modular Language, která v němčině poprvé vyšla v roce 1988. Pörksenovým prvním inspiračním východiskem byly jednak Nietzscheho Nečasové úvahy, zejména úvaha druhá, O užitku a škodlivosti historie pro život, kde se Nietsche zmiňuje o vlivu obecných pojmů na charakter a stav jazyka, jednak jazykové nástroje dobově a ideologicky podmíněné žurnalistiky – sám Pörksen v roce 1993 v cyklu Ideas na kanadské rozhlasové stanici CBC zmínil, jak v něm četba starých novinových výstřižků z nacistického Německa vyvolala pocit, že slova vytvářejí pomyslnou síť nad realitou a proměňují to, jak ji lidé vnímají (CAYLEY 1993, 3). Hlavní impuls k promyšlení celého konceptu plastic words a k sepsání knihy se ale zrodil až z Pörksenovy konverzace s Ivanem Illichem, polyhistorem a v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století výraznou globální intelektuální celebritou.

Mezi hlavní Illichova témata patřila civilizační proměna společnosti a jejích struktur, kterou analyzoval a jejíž důsledky ilustroval zejména na příkladu školských a zdravotnických institucí. Středobodem jeho úvah byl vztah mezi sférou, kterou označoval slovem vernakulární (vernacular), a která v jeho pojetí představovala tu oblast života, v níž lidé jednají a fungují na základě vlastních schopností, kompetencí, symbiotických mezilidských vztahů a společně a solidárně sdílených zdrojů, a tím, co lze označit jako komodifikovanou modernitu, která vzájemnost nahrazuje placenými službami a řadu přirozených lidských kompetencí podvazuje monopolem odborníků. S Pörksenem Illich debatoval na téma fluktuace slov mezi lidovým jazykem a jazykem vědy; tento proces umožnil nahlédnout pnutí mezi vernakularitou a komodifikací z nové a obohacující perspektivy.

Slovo plastic nabízí dvě možnosti českého překladu – plastický a plastový, což je ve vztahu k Pörksenově knize trochu nešťastné; v závislosti na kontextu se totiž jako správné mohou jevit varianty obě. Pro účel tohoto textu jsem se nakonec přiklonil ke druhé možnosti – opírám se v této souvislosti jednak o Pörksenovo opakované přirovnávání těchto slov ke kostkám Lega, jednak o jeho popis mechanismu fungování běžného slova v přirozeném jazyce (PÖRKSEN 1995, 9); Pörksen zde upozorňuje na hloubku a bohatost lexikálního významu a na možnost jeho nuancování podle úmyslu mluvčího a podle kontextu, v němž se konkrétní komunikace odehrává. Plastic words, na rozdíl od přirozených slov, takovouto možnost nenabízejí; fungují – jak bude rozvedeno dále – modulárním způsobem, jsou hotovými stavebními bloky, které postrádají vnitřní bohatost přirozeného jazykového materiálu. Z toho důvodu se mi tedy užití slova plastový obecně jeví jako vhodnější, i když i výraz plastický místy má své opodstatnění: zejména tam, kde denotační neurčitost takovýchto slov umožňuje pružně manipulovat s jejich významovou funkcí¹.

Jako plastová označuje Pörksen taková slova, která mají schopnost fungovat jako univerzální stavební kameny. Jejich vznik je zpravidla výsledkem uzavřeného cyklu migrace mezi běžnou řečí a odborným jazykem. Původně vycházejí z běžného jazyka, odkud je do své terminologie převezme nějaká odborná disciplína; odtud se pak vracejí zpět do obecné řeči, ovšem s novými konotacemi a obestřena aurou vědeckosti². Právě o konotační složku se pak opírá jejich další užívání – ačkoli možný význam těchto slov je velmi široký a tvárný, jejich denotace je těžko uchopitelná, vágní, ustupuje do pozadí. „Když se objeví poprvé, mají nádech módnosti a budí pozornost; postupně ale splynou s každodenností a brzy začnou působit dojmem, že je jejich význam samozřejmý.“ (PÖRKSEN 1995, 1)

Plastová slova poté, co opustí odborné prostředí a vplynou do obecného jazyka, proměňují a formují veřejný diskurs, a do expertního prostoru se znovu vracejí: v rukou odborníků a institucí pak umožňují realitu a její vnímání nově utvářet a ovlivňovat. Skutečnost, že tato slova v obecném jazykovém prostředí nově a specifickým způsobem zakořenila, následně dává odborníkům do rukou otěže k jejich účelovému manipulativnímu využívání.

Plastová slova současně ovlivňují i běžnou mezilidskou komunikaci, kolonizují ji, vedou k jejímu zploštění a ochuzení: vytlačují z běžné řeči synonyma i přesnější slova s užším významovým polem. Proměňují pohled na okolní realitu, způsob, jakým ji nahlížíme a vykládáme, a v některých případech mohou zplošťovat, objektivizovat a posouvat i lidské sebevnímání: to Pörksen ukazuje na příkladu slov sexualita či vývoj (CAYLEY 1993, 4).

Plastovým slovem pochopitelně není každá jednoslovná floskule – Pörksen vypracoval soubor celkem třiceti charakteristických znaků, jimiž se plastová slova vyznačují, a tyto znaky dále rozdělil do devíti kategorií, z nichž každá představuje jinou funkci, vlastnost, aspekt či typový rys (PÖRKSEN 1995, 99-103):

A. Původ a způsob používání (Origin and Usage)

Jak už jsme uvedli, plastová slova většinou vznikají v obecné mluvě, následně jsou přejata vědou, a pak se v proměněné podobě do obecné mluvy vracejí. Lze je do určité míry vnímat jako metafory, neboť naznačují spojení mezi běžným jazykem a vědou; metaforou ovšem nejsou v tom smyslu, že by evokovaly nějaký konkrétní obraz. Jsou nezávislá na kontextu – kontext sám o sobě nijak nemění ani blíže nezpřesňuje jejich význam.

B. Významový záběr (Scope)

Vyskytují se bez omezení v bezpočtu kontextů. Nahrazují cílenou přesnost vyjadřování, omezují užívání denotačně jednoznačných slov a synonym. Plastová slova se používají i k rychlému zaplnění prázdných míst v konverzaci. Vytěsňují promyšlenější, jemnější a ohleduplnější způsoby vyjadřování a redukují je na stereotypní generalizace.

C. Obsah (Content)

Mají široké uplatnění, ale chudý obsah. Jejich význam je těžko uchopitelný: mimořádně širokou významovou oblast redukují na jednoho společného jmenovatele.

D. Historie jako přirozená danost (History as Nature)

Plastová slova postrádají historický rozměr, nejsou zakořeněna v konkrétním čase ani místě, což je zbavuje hloubky a individuálního výrazu. Historii reinterpretují jako přírodní danost a transformují ji v laboratoř – nabízejí způsob, jak komplexní a vzájemně propojené a podmíněné jevy zjednodušit a objektivizovat: pomocí vágních a obecných pojmů se stávají lépe měřitelnými, ovlivnitelnými a ovladatelnými. Zcela stranou jsou ponechávány otázky dobra a zla.

E. Síla konotace a přednost funkce před obsahem (Power of Connotation and Function)

Významu plastových slov dominují konotace; místo síly přesné denotace nabízejí prožitek falešného osvícení. Jejich konotace je pozitivní, dopřává iluzi vhledu. Funkce plastových slov v konkrétním diskursu má větší význam než jejich věcný obsah. Plastová slova fungují víc jako nástroj podrobení než jako cesta ke svobodě.

F. Funkce obecnosti (General Function)

Díky své neomezené obecností vyvolávají dojem, že vyplňují nějakou mezeru a uspokojují potřebu, která dosud neexistovala. Silná aura jejich asociací vyžaduje akci. Mnohostranná obecnost plastových slov usnadňuje dosažení konsensu.

G. Společenská a ekonomická výhodnost (Social and Economic Usefulness)

Zvyšují prestiž mluvčího, vnášejí vědeckou autoritu do běžné řeči: vynucují mlčení. Současně uznávají a posilují potřebu expertů. Plastová slova jsou nástrojem k ovládání zdrojů a v rukou odborníků se sama zdroji stávají. Lze je navzájem volně kombinovat.

H. Doba a oblast šíření (Time and Place of Dissemination)

Jejich vědeckou autoritou zaštítěná objektivita a univerzálnost způsobují, že starší alternativy používané v běžném jazyce působí jako ideově zabarvené či zastaralé. Plastová slova představují specifický typ slov, která se objevují v každé historické éře, byť se jejich konkrétní podoba v průběhu času mění. Z hlediska teritoriálního výskytu nejsou plastová slova vázána na žádnou konkrétní oblast, jsou mezinárodní.

I. Vztah k dorozumívání beze slov (Connection to Making Oneself Understood without Words)

Plastová slova nelze objasnit ani nahradit tónem hlasu, pantomimou nebo gesty.

Na základě těchto charakteristik lze praktický dopad používání plastových slov nejvýrazněji rozpoznávat v následujících dvou oblastech, které jsou ale samozřejmě vzájemně propojeny:

1. Omezení jazykové rozmanitosti a konstrukce nové reality

Plastová slova, tím, že vytlačují svá synonyma a nahrazují přesnější, konkrétnější výrazy, omezují jazykovou rozmanitost, diverzitu. Tím se ale postupně oslabuje citlivost mluvčích vůči jazyku, a prostřednictvím jazyka se pak postupně posouvá obraz světa a jeho interpretace. Zmínili jsme už také, že plastová slova fungují jako stavební bloky – lze je vzájemně kombinovat a spojovat do zdánlivě smysluplných konstrukcí, čímž vznikají obrazy nových modelů reality.

Z hlediska popularity plastových slov je významnou okolností také fakt, že tato slova jsou vnímána jako odborná, potlačující rozměr laictví, za které se lidé obvykle stydí; fungují naopak jako atribut příslušnosti ke světu odborníků a jako příznak modernosti. Z toho vyplývá jejich společenská prestiž, která pak oblibu a frekvenci jejich užívání dále zvyšuje. Dalším motivem k užívání plastových slov je pohodlnost: plastová slova umožňují jednoduchým a společensky akceptovatelným způsobem vytvořit iluzi konkrétní myšlenky.

2. Matematizace jazyka a uvažování

Pörksen v souvislosti s používáním plastových slov hovoří také o matematizaci vernakulárního prostoru, včetně jazyka – tuto proměnu vnímá mimo jiné jako predispozici k přijetí počítače (PÖRKSEN 1995, 91). Ostatně abstraktní a obecná povaha plastových slov v mnohém připomíná čísla; do prostoru kvalitativních fenoménů vnáší kvantitativní rozměr, umožňuje stírání individuálních specifik a vzájemných souvislostí, protože čísla zbavují uvažování citlivosti, umožňují převést komplikovaný a nepřehledný svět do přehledné a jednoznačné, jakkoli třeba umělé struktury.

Zjednodušení jazyka a jím popisovaného světa má samozřejmě různé důsledky: v již zmíněném pořadu stanice CBC Pörksen zmiňuje, kolik paralel s fungováním plastových slov zpětně nalezl v popisu newspeaku v Orwellově románu 1984, kde má ovšem simplifikace a oklešťování jazyka za zřejmý a primární účel společnost ovládat a manipulovat. Potenciál k manipulaci a ovládání nicméně může vznikat i tam, kde něco takového nebylo původně zamýšleno.

V další svého příspěvku, chci upozornit na posun, jejž v kontextu zdravotní péče doznalo užívání slov etika (etický) a paliativa (paliativní): jsem totiž přesvědčen, že oba tyto termíny dnes naplňují kritéria pro zařazení do okruhu plastových slov, a že vytvářejí novou realitu, která se v řadě ohledů vzdaluje původnímu přirozenému étosu medicínské péče.

Etika / etický

Etiku lze nejstručněji definovat jako filosofický obor, který se zabývá lidským jednáním z perspektivy dobra a zla – tedy vším, co se nějak vztahuje k mravním skutečnostem. Na tomto místě není účelné vypisovat a rozvádět jednotlivé druhy a charakteristiky etických disciplín, ani jejich filosofické pozadí a historický vývoj: postačí konstatovat, že etika není homogenním polem, ale oblastí, která podrobuje svému zkoumání velmi široké spektrum různorodých fenoménů, a že zahrnuje velké množství myšlenkových směrů a proudů, které jsou svými východisky, závěry i přístupy někdy zcela protichůdné a vzájemně nesmiřitelné.

Etika jako odborná disciplína ale z velké části krouží kolem otázek, které primárně nejsou záležitostí expertní, ale obecně lidskou. Dotýká se rozhodování v mravně dilematických situacích a ze své podstaty vstupuje do domény, která je sice formována i kulturním a společenským očekáváním, ale v posledku je záležitostí navýsost osobní a individuální. Takovéto rozhodování nevyžaduje odbornou kvalifikaci, je nevyhnutelnou součástí každé vědomé lidské existence – a právě v individuálnosti spočívá jeho podstata. Etické dilema je dilematem pro konkrétního člověka v konkrétní situaci, je výzvou, která je mu jakoby „ušita na míru“ – v tom smyslu, že rezonuje s jeho dosavadní zkušeností, s jeho aktuální životní situací, s jeho názory a hodnotami, s jeho vnitřním nastavením, s jeho obavami; nelze ji vypárat z životního příběhu, do nějž je vetkána.

Etické rozhodování má někdy podobu skutečného hledání správného nebo toho nejlepšího možného řešení, někdy je ale spíše hledáním odvahy k rozhodnutí, které sice vnímáme jako správné a o jehož správnosti vnitřně nepochybujeme, ovšem jehož přijetí je současně nepohodlné, bolestné, nebezpečné nebo bezprostředně nevýhodné. Etické rozhodování je nicméně vždy charakterizováno něčím zneklidňujícím, něčím nepříjemným, obtížným – ať už je to nejistota, nepohodlí nebo strázeň jiného druhu. Troufám si říci, že tento aspekt je pro etické rozhodování klíčový: není-li přítomen, nejde v pravém slova smyslu o etické rozhodování, ale prostě o etické jednání.

Domnívám se, že právě tento aspekt je jedním z hlavních motivů rostoucího obecného zájmu o etiku: pokud by se totiž podařilo celý rozhodovací proces zjednoznačnit a algoritmizovat, byl by člověk zbaven těžkého břemene pochybností a improvizace. Oblast současné medicíny a zdravotní péče je na etická dilemata zvlášť bohatá – a i populární čtyři principy biomedicínské etiky, s nimiž v roce 1979 přišli Thomas L. Beauchamp a James F. Childress ve své knize Principles of Biomedical Ethics a jež v bioetických debatách stále dominují, jsou projevem snah citlivé a složité problémy nahlížet optikou alespoň relativně objektivních kritérií. Tato kritéria se ovšem velmi snadno dostávají do vzájemného střetu, takže z rozhodovacího procesu dilematičnost neodnímají, jen ji formalizují a zpřehledňují. Jedním z praktických důsledků principlismu – a těžko soudit, zda jde o důsledek zamýšlený, či nezamýšlený – pak je, že umožňuje argumentačně podložit a zdůvodnit i zcela protichůdná rozhodnutí; s trochou nadsázky lze říci, že principlismus nabízí nástroj, kterým lze při troše vynalézavosti obhájit takřka cokoli.

Vrátíme-li se, s vědomím právě řečeného, zpět k Pörksenovu konceptu plastových slov, je zřejmé, že slovo etika (etický) je na zařazení mezi tato slova ideálním kandidátem: má vazbu na expertní prostředí, užívá se často bez přesné denotace, zato s bohatým vějířem pozitivních konotací, má nesmírně široký záběr, který pokrývá mnoho různorodých situací, jež při použití slova etický není nutno podrobněji specifikovat a blíže vysvětlovat, funguje samo o sobě bez ohledu na kontext a historické kořeny, zdá se naplňovat nově identifikovanou potřebu, odkaz na etické ohledy vyzývá k akci, jakou by bylo těžké zpochybnit, je slovem moderním a módním, globálně rozšířeným, uznává a posiluje potřebu expertů, a slova etika či etický lze volně kombinovat s dalšími plastovými slovy, tedy zakomponovat je do rozmanitých dalších struktur, projektů a procesů.

Díky tomu všemu může slovo etický poskytnout dokonalé alibi prakticky čemukoli, co nějak souvisí s hodnotovým nebo mravním rozměrem, nebo do čeho chce mluvčí iluzi hodnotového nebo mravního rozměru vnést: může stejně tak ospravedlňovat odsudek nebo rozhořčení, jako obhajovat či zdůvodňovat čin, který se z pohledu selského rozumu a obecných zvyklostí může snadno jevit jako nemravný.

Paliativa / paliativní

Lze předpokládat, že má snaha zařadit slova paliativa / paliativní do kategorie plastových slov vzbudí nevoli a vyvolá polemiku, protože jejich plastifikace je ještě v relativně rané fázi a dosud z nich – alespoň v některých kruzích – zcela nevyprchala aura módní novosti.

Tak jako voda ve vědru nezamrzá naráz, ale po promrznutí vnějších ploch se v ní postupně vytvářejí trámovité struktury, z nichž potom tuhnutí pokračuje dál, je i vznik a rozšíření nového plastového slova postupným procesem, který různé vrstvy společnosti zasahuje v různém čase a s různou intenzitou.

Před případnou kritikou je navíc třeba mít na paměti, že zejména v odborné komunikaci, ale samozřejmě nejen v ní, si i plastové slovo může uchovávat svůj konkrétní denotační význam a být v něm plnohodnotně používáno; zařazení nějakého termínu mezi plastová slova ještě neznamená jeho automatickou a paušální diskvalifikaci. To, co činí nějaké slovo plastovým, je především jeho výskyt a specifický způsob rozšířeného používání ve veřejném diskursu. Chci-li ukázat slova paliativa / paliativní ve funkci plastových slov, musí být má argumentace podrobnější a obšírnější, než byla v případě slov etika / etický.

Slovo paliativní je spojeno s těžkým tématem konce života – s tématem, o němž většina lidí nerada podrobněji uvažuje, zejména ve vztahu k sobě a svým blízkým. Pohodlí širokého pojmu, který nevyžaduje bližší elaboraci, je tedy v tomto případě o jeden rozměr bohatší. Slovo paliativní začalo svou cestu mezi plastická slova pozvolna; potenciál, jakým v tomto směru disponuje, začal být zřejmý v konfrontaci s pojmem hospicové péče.

Mezi péčí paliativní a péčí hospicovou dnes existuje řada rozdílů, za připomenutí ale stojí, že kanadský lékař Balfour Mount, který spojení paliativní péče do medicíny vnesl, nebyl motivován snahou tento typ péče od péče hospicové nějak obsahově odlišit; důvod, který ho k použití nového termínu vedl, nebyl koncepční, ale jazykový: v kanadském prostředí, kam se inspirován kontaktem se zakladatelkou moderní hospicové péče Cicely Saundersovou po stáži v jejím Hospici sv. Kryštofa vrátil, totiž slovo hospice označovalo běžný domov pro seniory.

Jedním z důvodů, proč výrazy paliativní a hospicový přestaly být synonymy, a termín paliativní nabyl širšího a obecnějšího významu, je patrně fakt, že slovo hospic bylo od počátku příliš konotačně svázáno s křesťanskou tradicí. Se spojením paliativní péče se podobné asociace nepojily; díky své neutrálnosti byl tento pojem sekularizovanou společností snáze přijímán a dále ideově rozvíjen, byl otevřený přijímání dalších konotačních významů, které neodkazovaly na nic potenciálně transcendentního, ale souvisely jen s faktickou péčí v konci života: dnes tak slovo paliativní funguje jako široké synonymum pro péči o umírajícího člověka. Je spojeno s pozitivními konotacemi a často reálně neodkazuje na žádný konkrétní postup, který je součástí paliativní péče v konkrétním, neplastovém smyslu.

Obsahový záběr slova paliativní je velmi široký, v běžném užívání pohltil slova vyjadřující konkrétní dílčí prvky péče i slova, která dříve fungovala jako částečné výrazové alternativy. Slovo paliativní už také dnes v běžném použití není třeba jakkoli dále rozvádět: funguje nezávisle na kontextu a je oproštěno od ukotvení v konkrétních historických souvislostech.

Velmi zajímavý je v případě paliativní péče ten aspekt plastových slov, který spočívá ve vyvolávání dojmu, že vyplňují nějakou mezeru a uspokojují potřebu, která dosud neexistovala. (PÖRKSEN 1995, 102) Péče o umírající byla součástí medicíny odedávna, byť se její podoba během let měnila. Ivan Illich ve svém textu Death Undefeated – text byl publikován v roce 1995 jako úvodník jednoho z čísel British Medical Journal – připomíná, že v galénské tradici byli lékaři školeni k tomu, aby dokázali rozpoznat, kdy se jejich pacient ocitl na prahu smrti, a tou pravou službou, kterou v takové chvíli pacientovi poskytli, bylo, že ustoupili stranou a nebránili jeho „dobré smrti“. (ILLICH 1995, 2) Elisabeth Kübler-Rossová, která na konci šedesátých letech kritizovala způsob, jakým nemocnice přistupují k pacientům v závěru života a napomohla svou prací tomu, aby se zdravotníci a další pečující profesionálové přestali umírajícím pacientům vyhýbat, byla současně proti tomu, aby vznikala samostatná specializace zaměřená na umírání – podle ní měla být péče o člověka na konci životní cesty přirozenou součástí normální medicíny: to, co se s přiblížením smrti mělo změnit, byl jen přístup, ne vlastní podstata péče (KÜBLER-ROSS 2015, 31).

Illichova kritika moderní medicínské péče, formulovaná v roce 1975 v jeho knize Limits to Medicine, kde použil i spojení medikalizace smrti, se postupem času dále proměnila: jedním z klíčových pojmů, s nimiž v již zmíněném textu Death Undefeated z roku 1995 pracuje, je termín embodiment (ztělesnění, vtělení) vs. disembodiment (odtělesnění).

Slova embodiment Illich užívá v souvislosti se schopností člověka „zemřít vlastní smrtí“ (ILLICH 1995, 3), tedy se schopností vnímat a prožívat vlastní smrt jako jedinečnou, k sobě vztaženou individuální událost, jako událost mající osobní rozměr a význam (The ability to die one's own death depends on the depth of one's embodiment.) Dichotomie embodiment /disembodiment se ovšem nevztahuje primárně ke smrti – ta v tomto případě slouží jen jako jakési nejzazší měřítko autenticity, neboť je okamžikem konce, kdy tělo přestává fungovat a jeho pozemská role se uzavírá –, ale obecně ke způsobu, jakým člověk během života své tělo vnímá, jak se k němu vztahuje.

Embodiment označuje individuální, subjektivní intimní vztah s vlastním tělem, stav, kdy člověk s vlastním tělem vede neustálý vnitřní dialog, kdy se svým tělem identifikuje jako s prostředkem, který mu umožňuje putovat pozemským světem a fungovat v něm, kdy své tělo přijímá se všemi jeho specifiky a idiosynkraziemi, ať vrozenými nebo získanými časem, a rozumí mu způsobem, jakým mu nikdo jiný rozumět nemůže.

Zčásti se tu nabízí paralela s „bratrem oslem“ sv. Františka, která ovšem do nahlížení na vztah člověka k vlastnímu tělu vnáší ještě další rozměr: rozměr věčnosti, poslušnosti a vděku. Frate asino sloužil jen na dílčím úseku cesty, která i po rozloučení s ním nezpochybnitelně pokračovala dále, a jeho role nebyla podceňována, ale ani příliš vyvyšována; jeho postavení bylo podřízené a bylo třeba držet jej zkrátka.

Slovem disembodiment pak není míněno to, že by si člověk snad přestával uvědomovat svou tělesnost, ale to, že ji ve stále větší míře začíná pojímat neindividuálně, genericky, zvenčí, prostřednictvím objektivizovaných kategorií popisujících různé aspekty fyzického fungování. Tělo v takovémto pojetí pak už není nedělitelným celkem, ale je nahlíženo jako obecný systém – a to systém tak komplikovaný, že přestává dávat individuální smysl a ve většině svých aspektů se stává doménou odborníků. Jedním z důsledků takového náhledu je pocit nekompetentnosti vůči vlastnímu tělu, stále silnější spoléhání na doporučení odborníků a vznik závislosti na názoru a vůli externí autority.

Je zřejmé, že koncept disembodimentu silně rezonuje s filosofií plastových slov, včetně plastového užívání termínu paliativní. Rozkrytí postupující plastifikace termínu paliativní péče je ovšem komplikováno skutečností, že je toto slovo užíváno v kontextu rétoriky, která pracuje s popisem problémů (necitlivost, nerespektování individuálního prostoru) a působí mylným dojmem, že pojmenování současně znamená řešení.

S plastovým pojetím konceptu paliativní péče souvisí samo obecné nahlížení na konec života – jeho veřejný obraz, který je často rámován narativem boje proti „tabuizovanému“ tématu smrti a umírání. Téma smrti a umírání ve veřejném prostoru ale už dávno žádným tabu není; stalo se naopak tématem módním a ti, kdo se mu věnují, jsou často vyzdvihováni a adorováni – což je ale svým způsobem příznakem a projevem toho, že skutečné individuální, vnitřní, osobní tabu nebylo odstraněno, ale substituováno nebo vytěsněno: jako společnost dnes jen máme někoho, koho stavíme mezi sebe a smrt, koho předsouváme jako experta, který umí řešit problémy spojené s koncem života a který tyto problémy, až v našem životě nastanou, bude profesionálně řešit za nás. Smrt je prostřednictvím těchto zástupných bojovníků implicitně prezentována jako něco běžného, samozřejmého a přijatelného. A také je jimi – ve shodě s tím, jak to formuluje Illich v textu Death Undefeated – pojímána jako v zásadě neutrální systémová záležitost, ne jako nejhlubší, intimní osobní událost a výzva.

Smrt se tak normalizuje, aniž se jí ovšem explicitně přiznává nějaký transcendentní význam; soustředíme se na ni jako na jev, jako na v podstatě technickou událost, řešíme ji z pohledu dopadu na rodinu a pozůstalé obecně, z perspektivy toho, co je třeba zařídit a udělat, aby sociální okolí umírajícího či již zemřelého mohlo dál fungovat, ale tím vlastně jen odvádíme pozornost od hluboké a tajemné podstaty k technikáliím.

Situaci ovšem komplikuje to, že používaný slovník této povrchní a technikalizované perspektivě neodpovídá, že naopak imituje jemnost a pochopení a respekt před tajemstvím. Používaný narativ také sugeruje, že otázka výkladu toho, co smrt v kontextu individuální i kolektivní lidské existence znamená – což je vlastně zamaskovaná otázka po smyslu lidského života – je subjektivní záležitostí každého jedince, věcí jeho úsudku a názoru, což je ale de facto – a mimo jiné – rezignací na obecně sdílenou smysluplnou naději, která je bytostnou součástí každé lidské kultury.

Kultura v zásadě vždy funguje jako společný interpretační rámec, který světu a životním událostem a okolnostem dává smysl. Ve své knize Limits to Medicine, která poprvé vyšla už v roce 1975, Illich jasnozřivě popisuje proces společenské proměny, která právě k výše zmíněné rezignaci vede. Hovoří v této souvislosti o postupné transformaci kultury, jež je spjata s přesažným významem, v kosmopolitní medicínskou civilizaci, redukující hluboké osobní výzvy na izolované a technicky pojímané problémy:

„Když kosmopolitní medicínská civilizace kolonizuje jakoukoliv kulturu, transformuje její prožívání bolesti. Tentýž nervový podnět, který nazveme „pocitem bolesti", může vyústit v prožitek jiného druhu, což závisí nejen na osobnosti daného jednotlivce, ale také na kultuře, v níž žije. Tento prožitek – jako něco, co se od zmíněného „pocitu bolesti“ zřetelně odlišuje – souvisí se specificky lidským fenoménem zvaným utrpení. Medicinalizované společnosti se snaží měnit bolest v technickou záležitost, a tím utrpení připravují o jeho nedílný osobní význam a smysl. Lidé se odnaučují přijímat utrpení jako nevyhnutelnou součást vědomého zvládání reality, a učí se naopak každou bolístku interpretovat jako signál toho, že potřebují pomoc a péči. Tradiční kultury čelí bolesti, postižení a smrti tak, že je interpretují jako výzvu, která po jednotlivci prožívajícím nějakou z těchto zátěžových situací vyžaduje individuální reakci, individuální odpověď; medicínská civilizace zátěžové situace mění v požadavky, které jednotlivci kladou ekonomickému systému, mění je v technické problémy, které tento systém dokáže zvládnout nebo jejichž existenci umí potlačit. Kultura je systémem založeným na smyslu, je komplexem významů; kosmopolitní civilizace je naproti tomu systémem technik. Kultura činí bolest přijatelnou tím, že ji začlení do kontextu, jenž dává smysl; kosmopolitní civilizace odděluje bolest – ve snaze ji zničit – od jakéhokoliv subjektivního či interpersonálního kontextu. Kultura činí bolest přijatelnou tím, že nachází smysl v její nezbytnosti; jedině bolest vnímaná jako léčitelná je nepřijatelná."
(ILLICH 2012, 95, s korekcí dle anglického vydání ILLICH 1990, 140)

Zbývající charakteristiky plastových slov ve vztahu k výrazům paliativa / paliativní už nijak problematické nejsou. Žádný odpor jistě nevyvolá konstatování, že silný emoční náboj slova paliativní „vyžaduje akci“ a „usnadňuje dosažení konsensu“, nebo že uznává a vyžaduje roli odborníků, nijak sporné už nejsou ani ostatní dříve zmíněné parametry, které jsou pro plastová slova příznačné.

Na závěr

Záměrem mého textu je zcitlivět čtenáře vůči ne vždy zřejmým tendencím, které ovšem výrazně ovlivňují a utvářejí naši současnou realitu. Proti plastovým slovům a tomu, co v našem životě působí, dnes už neexistuje žádná systémová obrana – na to, abychom se jich jako společnost dokázali vzdát, je navíc jejich používání až příliš pohodlné. Individuální obrana ale možná je: kritickým myšlením a užíváním přesné a jasné řeči. Neboť vztah mezi jazykem a světem je oboustranně formativní.

Jiří Královec, 28. 2. 2026

Do redakce přišlo 3. 3 2026

K tisku zařazeno 15. 6. 2026

Konflikt zájmů není znám.

LITERATURA:

CAYLEY, David. Plastic words [přepis rozhlasového pořadu]. IDEAS. Canadian Broadcasting Corporation, 4. 2. 1993. ID 9333. Dostupné z: https://www.davidcayley.com/s/Plastic_Words.pdf.

ILLICH, Ivan. Death undefeated. BMJ. 1995, roč. 311, č. 7021, s. 1652–1653. ISSN 0959-8138. Dostupné z: https://doi.org/10.1136/bmj.311.7021.1652.

ILLICH, Ivan. Limits to medicine: medical nemesis: the expropriation of health. London : Penguin Books, 1990. ISBN 0-14-013615-0.

ILLICH, Ivan. Limity medicíny: Nemesis medicíny – zaprodané zdraví. Brno: Emitos, 2012. ISBN 978-80-87171-26-4.

KÜBLER-ROSS, Elisabeth. O smrti a umírání: co by se lidé měli naučit od umírajících. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0911-9.

PÖRKSEN, Uwe. Plastic words: the tyranny of a modular language. Přel. Jutta Mason a David Cayley. University Park, Pa.: Pennsylvania State University Press, 1995. ISBN 0-271-01476-8.

Informace o autorovi, kontakt

Mgr. Jiří Královec, DiS., DiS.

Studoval anglistiku a bohemistiku na FF UK, absolvoval obor Diplomovaná všeobecná sestra na VZŠ v Plzni a sociální práci na VOŠ Caritas a na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Na Katolické teologické fakultě UK v Praze vystudoval obor Aplikovaná etika, témuž oboru se nyní věnuje v rámci doktorského programu na Fakultě humanitních studií UK. Překládá z angličtiny, se svou ženou Markétou spoluzaložil Nadační fond Klíček, který od roku 1991 poskytuje praktickou podporu rodinám s vážně nemocnými a hospitalizovanými dětmi a rodinám pozůstalým a od roku 2004 provozuje nezdravotnickou část dětského hospice v Malejovicích.

Kontakt:

Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, Pátkova 2137/5, 182 00 Praha 8

Telefon: 603 204 109

E-mail: [email protected]