Martin Seifert: Setkání, které léčí
Praktický lékař, psychosomatický pacient a odkaz Jiřího Šimka
Úvod
Doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc. (1944–2025) patřil k osobnostem, které na počátku devadesátých let pomáhaly utvářet výrazný humanitní a etický profil 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1990 spolu s profesorkou Helenou Haškovcovou založil na tehdejší 3. lékařské fakultě UK Ústav lékařské etiky, jehož se stal dlouholetým přednostou, a v roce 1993 se habilitoval v oboru lékařská etika. Ve své pedagogické a odborné práci propojoval zkušenost internisty, psychiatra, psychoterapeuta a psychosomaticky orientovaného lékaře s filozofickou a etickou reflexí medicíny. Lékařskou etiku nepředstavoval jako okrajovou teorii nebo soubor abstraktních pravidel, ale jako živou součást klinického rozhodování, vztahu k nemocnému a profesní identity lékaře. Tím ovlivnil několik generací studentů a významně přispěl k tomu, že humanitní rozměr medicíny získal na 3. LF UK pevné a respektované místo.
Docenta Šimka jsem potkával nejdříve jako učitele etiky na IPVZ. Tenkrát jsem mu moc nerozuměl. Táta se s ním setkával na jednání etické komise Ministerstva zdravotnictví, které docent Šimek předsedal, a mluvil o něm vždy moc pěkně a s úctou. Když jsem se začal věnovat psychosomatice, setkával jsem se s Jiřím Šimkem častěji na kurzech, psychosomatických konferencích v Liberci, v Dobřichovicích (kde byl jednou i nadšeným účastníkem mého workshopu) a na těch čejenských, které si docent Šimek užíval, protože tam bylo dost prostor na diskuse o hlubokých tématech. A ty on miloval. Dvakrát jsem s ním spolupracoval na tvorbě doporučeného postupu, resp. byl nám s radostí moudrým oponentem. Snažil se mi pomáhat, když jsem hledal svou cestu k psychosomatickému výzkumu. Nejvíce jsme se však sblížili v Přešticích na prvním Setkání psychosomatických lékařů v roce 2023. Užili jsme si spolu exkurzi po zámeckém sídle Josefa Hlávky v Lužanech a následnou procházku po zámeckém parku, kde jsme si nechali pořídit i naši jedinou společnou fotku. Na druhém Setkání psychosomatických lékařů v Přešticích v říjnu 2025 měl být docent Šimek opět hlavním hostem celé akce a dlouho si pro tuto příležitost připravoval právě příběh Josefa Hlávky jako psychosomatického pacienta. Už nám ho bohužel sám nevysvětlil. Já jsem si pro toto odborné setkání připravil téma, o kterém vám nyní napíšu. Moc jsem se těšil, co mi na to řekne stále moudře usměvavý docent Šimek. Nebyl jsem jeho blízkým spolupracovníkem ani žákem v úzkém slova smyslu, přesto ve mně jeho osobnost zanechala hlubokou stopu. Čím více jsem ho poznával, tím více jsem ho měl rád. Působil na mě svou bystrostí, vzdělaností a schopností přesně pojmenovat podstatné věci. Ještě silněji však na mě působila jeho zralá moudrost, etický přístup, tolerance a otevřené srdce pro druhé.
V odborném prostředí není samozřejmé spojit intelektuální přesnost s laskavostí. Někdy se zdá, že jasné myšlení vede k tvrdosti, odbornost k odstupu a etická stanoviska k moralizování. U docenta Šimka jsem vnímal něco jiného: schopnost zůstat otevřený, přemýšlivý a lidský. Právě tato kvalita se mi dnes zdá mimořádně důležitá pro psychosomatickou medicínu.
Jako praktický lékař a specialista psychosomatické medicíny se stále více zabývám otázkou, co se vlastně děje při setkání lékaře a pacienta. Psychosomatika bývá někdy zjednodušeně chápána jako hledání psychických příčin tělesných obtíží. Takové pojetí může být užitečné, ale také nebezpečně úzké. Psychosomatická medicína podle mé zkušenosti není pouze metodou vysvětlování symptomů. Je především způsobem setkání s člověkem, který trpí. A právě v tomto setkání se může otevřít možnost proměny — nejen pro pacienta, ale i pro lékaře.
Praktický lékař uprostřed pacientova života
Praktický lékař má v péči o psychosomatické pacienty zvláštní postavení. Je často prvním odborníkem, kterému pacient své obtíže svěří. Zároveň bývá tím, kdo pacienta zná dlouhodobě, někdy v kontextu celé rodiny, práce, životních krizí i opakovaných návštěv. Na rozdíl od specialisty, který se zaměřuje na určitý orgánový systém nebo jasně vymezenou diagnózu, praktický lékař často vidí, jak se nemoc postupně vplétá do životního příběhu pacienta i celé jeho rodiny.
Pacient s psychosomatickými nebo funkčními tělesnými obtížemi nepřichází jen se symptomem. Přichází s nejistotou, obavou, někdy studem nebo zklamáním. Často má za sebou opakovaná vyšetření, jejichž výsledky neodpovídají intenzitě jeho utrpení. Věta „všechno je v pořádku“ pro něj nemusí být uklidňující. Může znít jako zpochybnění. Pacient ví, že v pořádku není — jinak by nepřicházel.
Právě zde se ukazuje význam vztahu. Lékař musí na jedné straně zůstat diagnosticky bdělý a nepřehlédnout závažné somatické onemocnění. Na druhé straně by neměl pacienta uvěznit v nekonečné sérii vyšetření, která potvrzují jeho strach a oddalují porozumění. Psychosomatický přístup můžeme uvést například takto: „Naprosto vám věřím, jak jsou pro vás vaše obtíže nepříjemné a zatěžující. Pojďme společně prozkoumat, s čím by mohly souviset a jaké místo nebo význam mohou mít ve vašem životním příběhu.“
Takové sdělení není trikem ani komunikační technikou. Je výrazem postoje. Pacient není redukován ani na porouchané tělo, ani na „psychický problém“. Zůstává celým člověkem, jehož tělesné, duševní, sociální a spirituální dimenze nelze od sebe jednoduše oddělit.
Setkání jako léčivý prostor
V medicíně jsme zvyklí chápat setkání lékaře a pacienta především jako prostředek k cíli: odebrat anamnézu, stanovit diagnózu, předepsat léčbu, poslat na vyšetření. V psychosomatické péči se však samo setkání stává součástí léčby. Ne proto, že by nahradilo odbornou diagnostiku, psychoterapii nebo farmakoterapii. Ale proto, že umožňuje pacientovi zažít něco, co v jeho předchozí cestě zdravotnictvím mohlo chybět: přijetí, respekt, srozumitelnost a možnost společně hledat smysl.
Tato léčivost vztahu byla v medicíně opakovaně popisována. Balint mluvil o lékaři samotném jako o „léku“, což neznamená všemocnost lékaře, ale odpovědnost za způsob, jakým vstupuje do vztahu. Engelův biopsychosociální model připomněl, že nemoc nelze redukovat pouze na biologickou poruchu. Cassell zdůraznil, že utrpení se týká osoby, nikoli jen těla. A současné přístupy k funkčním a přetrvávajícím tělesným symptomům ukazují, že pro pacienty je zásadní srozumitelné vysvětlení, kontinuita péče, bezpečný vztah a spolupráce napříč odbornostmi.
I můj kvalitativní výzkum, založený na rozhovorech s pacienty s přetrvávajícími tělesnými symptomy, ukazuje, že tito pacienti potřebují zažít, že někdo vnímá jejich příběh jako celek: bere příznaky vážně, zachovává kontinuitu, koordinuje další kroky, otevřeně se vyrovnává s nejistotou a nabízí psychosomatické porozumění jako součást péče, nikoli jako znevažující nálepku.
V této souvislosti je pro mě důležitou inspirací kniha Sakiho Santorelliho Neodvracej pohled. Její název chápu téměř jako výzvu pro lékařskou praxi: neodvracet pohled od utrpení pacienta, ale také neodvracet pohled od toho, co se v tomto setkání probouzí v nás samotných. Santorelli připomíná léčivou sílu všímavosti v medicíně nikoli jako techniku, kterou lékař používá na pacienta, ale jako způsob přítomnosti. Lékař se učí být v kontaktu s pacientem, s jeho bolestí, nejistotou a strachem, a současně zůstávat v kontaktu i se sebou — se svou bezmocí, netrpělivostí, soucitem i vlastní zranitelností.
Jako praktický lékař vnímám, že psychosomatická konzultace často nezačíná interpretací, ale trpělivým nasloucháním. Pacient nepotřebuje nejprve slyšet, co jeho příznak znamená. Potřebuje zažít, že jeho zkušenost není odmítnuta. Teprve potom může vzniknout prostor pro otázky: Kdy obtíže začaly? Co se tehdy v životě dělo? Co potíže zhoršuje a co ulevuje? Čeho se pacient nejvíce obává? Co mu tělo možná brání dělat — a k čemu ho možná zve?
Tyto otázky nemají pacienta usvědčit, že si nemoc „dělá sám“. Naopak mu mohou pomoci získat zpět vztah k vlastnímu tělu. Tělo pak přestává být nepřítelem nebo záhadným porouchaným mechanismem. Může se stát zdrojem informace, signálem hranic, někdy i výzvou ke změně.
Psychospirituální rozměr nemoci a péče
Zajímá mě setkání lékaře s pacientem jako příležitost pro psychospirituální rozvoj obou. Slovo psychospirituální zde nepoužívám nutně v náboženském smyslu. Mám na mysli oblast smyslu, hodnot, vztahu k sobě, k druhým, k tělu, k utrpení a k životnímu směřování.
Nemoc člověka často zastavuje. Bere mu samozřejmost, s níž dosud žil. Přináší otázky, které v běžném provozu nemají prostor: Co je pro mě opravdu důležité? Kde dlouhodobě překračuji své hranice? Jak zacházím se svým tělem? Jaké vztahy mě živí a jaké mě vyčerpávají? Co už ve svém životě nemohu nebo nechci dělat stejným způsobem?
Je však nutné zachovat velkou pokoru. Nemoc nesmíme romantizovat. Utrpení samo o sobě nezušlechťuje. Může člověka také zlomit, izolovat, naplnit ho strachem nebo hořkostí. Psychospirituální růst není povinností pacienta ani důkazem, že „dobře zvládl“ svou nemoc. Je to možnost, která se někdy otevírá. Lékař ji nemá vnucovat, ale může ji citlivě doprovázet.
Podobná proměna se může odehrávat i na straně lékaře. Psychosomatický pacient je pro lékaře často náročný. Jeho obtíže nejsou přehledné, léčba nebývá rychlá, návštěvy se opakují. Lékař může prožívat bezmoc, podráždění nebo únavu. Právě zde se otevírá prostor pro vlastní profesní i lidský růst. Pacient, kterého neumíme rychle „vyřešit“, nás učí pokoře. Pacient, který se bojí, nás učí zacházet opatrně se slovy. Pacient, který odmítá psychosomatické vysvětlení, nás učí, že pravda bez vztahu často neléčí. Pacient, který se opakovaně vrací, nás učí hranicím, trpělivosti a věrnosti.
Sem patří také starý mýtus o zraněném léčiteli. Postava Chiróna, moudrého kentaura a učitele lékařů, který sám nese nezhojitelnou ránu, připomíná paradox pomáhajících profesí: lékař neléčí navzdory své zranitelnosti, ale někdy právě skrze vědomý a pokorný vztah k ní. V moderní psychologii a medicíně se obraz „wounded healer“ stal připomínkou, že vlastní zkušenost křehkosti, bolesti nebo bezmoci může lékaře učinit citlivějším k utrpení druhých — pokud je reflektovaná, integrovaná a nepřenášená nevědomě na pacienta.
Tento motiv je pro psychosomatiku mimořádně důležitý. Lékař nemůže stát mimo lidskou zranitelnost jako nezúčastněný expert. I on má tělo, vlastní hranice, únavu, strachy, ztráty a rány. Pokud je popírá, může se chránit odstupem, ironií, technicismem nebo potřebou mít vše pod kontrolou. Pokud je však dokáže reflektovat, mohou se stát zdrojem empatie, pokory a pravdivější přítomnosti. Zraněný léčitel není ten, kdo pacienta zatěžuje svým příběhem. Je to ten, kdo díky vědomí vlastní zranitelnosti lépe rozumí tomu, že léčení není moc nad druhým, ale účast na společném lidském bytí.
Výuka psychosomatiky
Při výuce psychosomatiky si stále více uvědomuji, že studentům a lékařům nestačí předat pouze seznam diagnóz, model stresové reakce nebo komunikační doporučení. To vše je důležité, ale nestačí. Psychosomatika se učí také kultivací vnitřního postoje.
Patří sem schopnost vnímat vlastní reakce na pacienta. Kdy se ve mně objevuje netrpělivost? Kdy chci pacienta rychle uklidnit, protože sám nesnáším nejistotu? Kdy se bráním jeho utrpení tím, že ho zlehčím nebo předám jinam? Kdy se naopak nechám vtáhnout do bezhraniční pomoci, která nakonec vyčerpává mě i pacienta?
Výuka psychosomatiky by proto měla zahrnovat nejen teorii, ale i reflexi. Měla by vést k tomu, aby se lékař dokázal ptát nejen „co má pacient za nemoc“, ale také „co se mezi námi děje“ a „kým se stávám, když o tohoto pacienta pečuji“. Právě tato otázka mi připomíná docenta Jiřího Šimka. V jeho přítomnosti jsem vnímal, že etika není okrajovou kapitolou medicíny, ale jejím středem. Že tolerance není slabost a otevřené srdce není sentimentalita. Je to odborná i lidská kvalita.
Závěr
Na docenta Jiřího Šimka vzpomínám jako na člověka, který dokázal spojit bystrost s moudrostí, etiku s lidskostí a odbornost s otevřeností. Nechci za něj mluvit, ale věřím, že téma setkání lékaře a pacienta jako prostoru psychospirituálního rozvoje by ho zajímalo.
Psychosomatická medicína podle mé zkušenosti připomíná, že léčení není jen odstranění příznaku. Je to také obnovení vztahu: vztahu k tělu, k sobě, k druhým lidem a někdy i k hlubšímu smyslu života. Praktický lékař se v tomto prostoru pohybuje mimořádně blízko pacientovu každodennímu životu. Může být svědkem, průvodcem i tím, kdo chrání pacienta před redukcí — ať už čistě biologickou, nebo zjednodušeně psychologickou.
Možná právě zde leží jeden z důležitých odkazů Jiřího Šimka pro psychosomatiku: připomínka, že medicína je nejen věda a praxe, ale také způsob, jak být s druhým člověkem. A že skutečné setkání může léčit oba — pacienta i lékaře.
Literatura
Balint, M. (1957). The Doctor, His Patient and the Illness. London: Pitman Medical Publishing.
Cassell, E. J. (1982). The nature of suffering and the goals of medicine. The New England Journal of Medicine, 306(11), 639–645. https://doi.org/10.1056/NEJM198203183061104
Daneault, S. (2008). The wounded healer: Can this idea be of use to family physicians? Canadian Family Physician, 54(9), 1218–1219, 1223–1225.
Engel, G. L. (1977). The need for a new medical model: A challenge for biomedicine. Science, 196(4286), 129–136. https://doi.org/10.1126/science.847460
Löwe, B., Toussaint, A., Rosmalen, J. G. M., et al. (2024). Persistent physical symptoms: definition, genesis, and management. The Lancet, 403(10444), 2649–2662. https://doi.org/10.1016/S0140-6736(24)00623-8
Santorelli, S. (2021). Neodvracej pohled: Léčivá síla mindfulness. Praha: Alferia.
Seifert, M., & Šebela, A. (2022). Pacienti s medicínsky nevysvětlenými příznaky v ordinaci praktického lékaře. Praktický lékař, 102(3), 103–121.
Seifert, M., Sebela, A., & Olde Hartman, T. (2025). Perceptions, approaches, and needs of Czech GPs in the management of patients with persistent somatic symptoms: the results of a nationwide cross-sectional survey. BMC Primary Care, 26, 79. https://doi.org/10.1186/s12875-025-02768-3
Seifert, M., Chromá A., Kabát J., Hartman T. O. (2026). Role of the general practitioner in persistent somatic symptoms: A reflexive thematic analysis of patients’ perceptions, experiences, and expectations. Journal of Psychosomatic Research, 207, Supplement, 112825, ISSN 0022-3999. https://doi.org/10.1016/j.jpsychores.2026.112825
Šimek, J. (2015). Lékařská etika. Praha: Grada.
Martin Seifert
Kabinet praktického lékařství 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy
Do redakce přišlo 23.7.2026
K tisku zařazeno 1.9.2026
Konflikt zájmů není znám
