Jan Poněšický: Spojení, separace a sebeohraničení ve vztazích, význam pro psychosomatiku

Psychosom 3/2026 · Úvahy a eseje

V dnešní době, kdy je člověk vystaven přílivu informací v rychle se měnícím světě, charakterizovaném nejistotou a strachem z budoucnosti, jsou lidé snadno manipulovatelní. Mnozí se dokonce sami přizpůsobují tím, že se identifikují s poptávkou, jací mají být, jaké mají zastávat názory, jak jít s dobou a módou; jde o jakousi sebeoptimalizaci.

Částečná ztráta sebeohraničení bývá i aktuálním problémem mnoha psychoterapeutů, kteří se jednostranně identifikují se svými pacienty (konkordantní protipřenos), čímž berou o to méně v úvahu komplementární protipřenos, totiž vztahovou zkušenost, jak působí pacient ve vztahu na své okolí.

Pakliže, ať chtěně či nechtěně, do nás něco pronikne, protože jsme na to nereagovali, je třeba to opět vrátit do terapeutické interakce tak, aby to oběma stranám prospělo. Ono sebeohraničení, o kterém budu mluvit, není žádná statická hranice, nýbrž dynamický proces stálého kognitivního i emocionálního reagování. Reagování na vše, co na nás působí je i nejlepší prevencí psychosomatických onemocnění, je to důležitý prvek resilience.

Tvorba osobnostních hranic, sebeohraničení je prvým úkolem narozeného dítěte nutným k přežití. Na počátku života, ještě v lůně matky, se nachází dítě v symbiotickém spojení a ve stadiu růstu, zrání. Během porodu nastává separace, dítě je vrženo do světa, a prvým zážitkem se stává frustrace a závislost na tom, zda přijde nyní z okolního světa to, co předtím dostávalo k životu automaticky. Není to zvláštní, že prvý krok do života na zemi je spojen s opuštěním, s násilnou separací a zážitkem světa coby ohrožení? Vyhnání z ráje. A je hlavní lidskou motivací nastolení opětné jistoty a harmonie? Je i není. Ta separace, odstup od okolí, tzv. celoobjektní vztah a nikoli jednota, je podmínkou přežití, tudíž existenciální motivací, neboť vše, co dítě potřebuje. se nachází mimo něj. To jsou v prvé řadě lidi, kteří mu to potřebné zprostředkují, či jej naopak ohrožují. Proto si musí narozené dítě vytvářet jakousi semipermeabilní membránu, která přijímá to, co je životodárné, a odmítá to, co škodí. Učí se tomu od matky, která funguje jako mateřský štít, modulátor a překladatel působení okolí na své dítě i jako zprostředkovatel porozumění jeho reakcí tak, aby mohlo vše zvládnout.

Dle mého názoru není tudíž obecným konstituujícím prvkem lidského života ani porodní trauma (O. Rank, S. Grof), ani pozdější pudový vývoj s orální, análně destruktivní a oidipální fází, nýbrž zkušenost separace. Ta má za následek vznik stavu bezmoci spojený s úzkostí a frustrační zlobou. Samozřejmě aktivuje tato ztráta původní symbiotické jistoty snahu jí opět dosáhnout. Ta původní vrženost do světa, resp. úzkost, se stala i vůdčím tématem mnohých filozofů a filozofujících psychoanalytiků. U každého člověka nastane dříve nebo později situace, která toto trauma reaktivuje, bezmoc, vydanost na pospas.

Při bližším zkoumání se tudíž ukazuje, že je během poporodní separace nutná tvorba polopropustného a flexibilního sebeohraničení, s postupnou schopností rozpoznat, čemu se člověk otevře, co je „výživné“ a čemu se spíše uzavře, neboť by mu to mohlo uškodit. Zde se psychologie dotýká biologie, totiž funkce semipermeabilní membrány buněk, která je k jejich přežití nezbytnější nežli jejich jádra. Ohraničení udržuje stálost vnitřního prostředí, což znamená, že se buňka – analogicky člověk – musí bránit s okolím splynout, musí udržovat a snášet ono napětí mezi vnějškem a vnitřkem a obhájit specifitu a stabilitu vlastní osobnosti. V extrémním případě, u schizofrenie, se pacient pod vlivem nezpracovatelné situace této práce vzdá (často v pro něj nepochopitelné double bind situaci), dochází k fúzi vnějšku a vnitřku, ztrátě vlastní identity. Samozřejmě k tomu přispívá i regrese do této nerozlišnosti, přání po destrukturalizaci (Poněšický 2025), a naopak nás před tím chrání vrozená vývojová tendence s tvorbou dostatečně pevné osobnostní identity (Poněšický 2026). Depresivní pacient sice na tuto funkci zachování vlastní osobnosti pod tlakem okolí rezignuje, ale stačí se mu přizpůsobit, nechaje si svou osobnost pod tímto tlakem či očekáváním, jakým má být, deformovat, jen aby dosáhl láskyplnosti či uznání od okolí. Vytváří si novou osobnost („falešné já“) identifikací s očekáváním okolí, tj. extrémním přizpůsobením, čímž se vyhne konfliktu. Narcista na rozdíl od depresivního pacienta aktivně odmítá sebeohraničení, oddávaje se iluzi všemohoucnosti a všemocnosti.

Na druhé straně by rigidní sebeohraničení bylo opačným extrémem. Optimálně jde o jáskou funkci flexibilního ohraničení, o tvorbu reprezentace vlastní osobnosti (Self) oddělené od reprezentace okolních objektů, a přesto v dialogu s nimi, jak to zdůrazňuje současná psychoanalýza. Bez ní se osobnost vytrácí, splývá s okolím podobně, jako se buňka bez své membrány rozpouští.

I v této úvaze je zřejmé, že patří separace ruku v ruce s tvorbou ohraničení k základní podmínce žití, a jejímu vytváření a udržování napomáhá pud sebezáchovy, který později Freud prožitkově uchopil jako narcismus. Z psychodynamického hlediska jde o jakousi náplast na separační trauma: když jsem byl „vyhnán z ráje“, z původního symbiotického spojení, tak si pomohu sám. Důležitá je zde zdravá narcistická hrdost na svou osobnost, nepřizpůsobit se tlaku či očekávání okolí, nepodřídit se a nezradit sebe sama, jde o zážitek vlastní subjektivity, sebe-působnosti, sebe-existence.

Jaký by byl lidský úkol a úděl? Přes vyhnáni z ráje do separace uskutečnit právě za těchto podmínek na zemi opětný ráj, ráj harmonie v separaci, v odlišnosti a respektu k vlastní i cizí individualitě (dialogická etika). Ta separace není v rozporu s harmonií, neboť umožňuje vztah jednoho individua k druhému, jen ve vztahu dvou odlišných bytostí lze hovořit o láskyplnosti, o lásce. Ta dávná touha po splynutí je jenom jejím motorem, ta se nikdy zcela nenaplní, ta propast mezi mnou a tebou je nepřeklenutelná a zároveň tím motivuje k překlenutí empatií a láskou.

Jak lze porozumět vyhnání z ráje? Proč se stal dobrotivý Bůh přísným či uraženým Bohem? Jen kvůli neposlušnosti Adama a Evy? Z dnešního hlediska (a jinak to ani není možné) žil Adam s Evou v harmonii s přírodou i s Bohem, jenž ji stvořil. Dostal však od něj svobodu (která jej odlišovala od zvířat), nezávislost a schopnost se separovat od spojení s universem a chovat se dle vlastních přání. Ztráta bezstarostné symbiózy byla vykoupena uspokojením z možnosti si sám přizpůsobit okolí svým potřebám. (Tak probíhá i vývoj dítěte, nový krok, např. regresivní závislost orálního spojení, je vykoupena radostí ze separace, a tím ze sebe-působnosti.) Narcistickým zvládnutím separace skončila i evoluce, člověk se nemusí měnit pod vlivem měnících se životních podmínek, nýbrž je sám ovlivňuje a přizpůsobuje sobě samému, místo něho samého se musí měnit okolí. Separace je tudíž i vržením do svobody a nejistoty, ale i do možnosti získat moc, podřídit si přírodu, která je pak zde pro člověka, a má mu sloužit, ač je sám její částí. Zvířata jsou ještě instinktivně spojená s přírodou, člověk se stal ve vztahu k ní nezávislý, to je jeho privilegium i úkol se o přírodu starat. Adam i Eva si dělali, co se jim zachtělo, bez ohledu na celkovou harmonii, kterou reprezentovaly Boží příkazy. Ztratili pokoru a míru. Naším „dědičným hříchem“ je tudíž narcismus, pýcha, po které následuje pád. Libovůle namísto řádu (Poněšický, 2025). Ten lze chápat jako onu pomyslnou membránu, která nám říká, co máme přijmout a čeho se vystříhat, co je nám skutečně prospěšné a co škodlivé. Řád si vytváříme a on nám pak pomáhá, můžeme se o něj opřít, o naše zvnitřnělé hodnoty, a tak si nemusíme v každé situaci rozmýšlet, jak se zachovat.

Náš narcismus, jehož počátkem je separace a tím vzniklé sebevědomí, je tudíž darem i naším prokletím. Představíme-li si, že náš narcismus nahradil ztrátu původní symbiotické harmonie hrdostí na naši schopnost vydobýt si sami vše, co potřebujeme, že tím překonáme svoji závislost a bezmoc. Když jsme poté do ní nějakým traumatem, resp. selháním znovu uvrženi, pak to vyvolá ničivou narcistickou agresi, pak jsme ztratili všechno. Sebe-vědomí může samo o sobě narůst do iluzorních výšin a tím být neustále frustrováno konfrontací s realitou, s potřebami lidí po empatickém vztahu.

Zdravý narcismus zachraňuje naši homeostázu v situaci (původní) ztráty láskyplného spojení coby oporu, jak žít dál, coby hrdost snášet se vzpřímeným postojem rány osudu. Takovýto pozitivní narcistický vývoj, ústící do sebeúcty a důstojného postoje (nakonec i tváří v tvář smrti), by měl jaksi zpětně posílit vlastní osobnost, a tím připustit imanentní potřebu lásky, a i závislost na ní. Jinak řečeno: Narcistická kompenzace či obrana proti bazální potřebě lásky by měla vývojově přerůst do jáské emocionálně introspektivní funkce poznat a vydržet svoji závislost na láskyplném vztahu. Naproti tomu se snaží patologický narcismus bez něho obejít a může přerůst v hybris, a tím se zpronevěřit jejímu původnímu emancipatornímu účelu. I v budhistických spisech je považován takovýto „chladný“, sebestředný narcismus za největší hřích.

Ohledně psychosomatiky se naskýtá zajímavá paralela mezi separací na vztahové úrovni (vztah namísto původního spojení) a mezi separací sebe-reprezentace na tělesnou a psychickou (místo „já jsem tělo“ „já mám sebe a tělo“, tj. tělo jako objekt). Ta zkušenost distance mezi já a druhými s možností je ovlivňovat umožnila i distanci mezi já a mým tělem rovněž s možností ho ovlivňovat. Vcítění do druhého otevřelo evolučně možnost vcítění do sebe (Horáček, 2026). Jakým způsobem se to děje v ontogenezi? Od našich pacientů se pravidelně dovídáme, že tak, jak jednali rodiče s dítětem – a to i na tělesné úrovni – jedná dítě později se sebou samým, i se svým tělem a zdravím. Rodiče mu takto zprostředkují odstup od reality včetně sebe sama. V dalších důležitých vztazích – a i během psychoterapie – dělá dítě i dospělý člověk nové interakční zkušenosti a zkoumá, co mu prospívá a co nikoli. Tomu mohou bránit oba extrémy týkající se vztahu ke svému tělu. Původní psychosomatická jednota (vývojová psychopatologie) vede k okamžitému psychosomatickému (tělesnému) reagování, a přílišná distance k vlastnímu tělu vede k tomu, že ho nepovažujeme za součást původního já, nýbrž za cizí objekt, o který se má případně starat lékař. Nerozumíme, proč tělo na něco reaguje, protože není považováno za vlastní psychické já, není s ním spojeno. V prvém případě reagujeme reflexně na nerozlišené úrovni mezi tělesností a psychikou, podruhé reaguje na zátěžovou situaci separátně psychika i tělo. K vývinu tělesné symptomatiky dochází tím více, čím je naše psychika méně schopna stresové situaci porozumět a zvládnout. Tak např. v situaci vzniklých bolestí poté, co pacienta opustila manželka, si tento řekne, to je bezvadné, konečně si budu dělat co se mi zachce – jen tělo reaguje na zklamání a samotu odlišně, bolestí.

Z toho plyne, že onen muž neví, ba nechce vědět, co je mu prospěšné a co mu uškodí, resp. má onu semipermeabilní membránu nastavenou na udržování patologické (odchylky od) homeostázy. Úkolem psychoterapie by bylo rozpoznání a posléze schopnost odmítat to, co škodí, a přijímat to, co prospívá. Je to nutnost způsobená existencí separace. Vracím se k této conditio humana, touze po (původním) spojení, nyní však vlastním úsilím (ne např. drogami), za podmínek zachování nezávislosti.

Nemohu samozřejmě tvrdit, že tento deficit týkající se schopnosti flexibilního sebeohraničení, který se projevuje ve vztazích, je podmínkou vzniku psychosomatického onemocnění. Mohu jen referovat, že to často pozoruji a že je to dobře kompatibilní s teoretickou představou, že člověk onemocní, když psychické obrany, chránící dosavadní homeostázu, selhávají, a tak reaguje na negativní podněty (noxy) tělo. Výsledný symptom je konglomerát, ve kterém se zračí jak poškození, tak i tělesná obrana proti němu, tělesný symptom coby poslední bariéra proti psychofyzickému zhroucení. Snaha mu zabránit, ale i poslední expresivní a komunikační možnost (alespoň na tělesné úrovni). Tak v předchozím příkladu upozorňuje bolest na to, že samota znamená stálou frustraci bazální potřeby po spojení a lásce. Zde vynikne význam interpretace a náhledu pro další život, i když je pro pacienta zatěžující. Když např. zprostředkujeme pacientovi, který trpí stavy slabosti, náhled, že to souvisí s tím, že v některých situacích selhává, a on si přizná svou nedostačivost či palčivý pocit vlastní méněcennosti, tak reaguje na další narcistické zranění či vzpomínku na ně tímto bolestným vhledem a nikoli tělem. Kromě toho jej tato nová, v tomto případě skromnější identita motivuje vyhnout se náročným situacím, které ohrožují jeho rovnováhu.

(K tomu krátká kazuistika: Dvaapadesátiletý pacient je hospitalizován na psychosomatické klinice pro náhle vzniklé a trvalé bolesti svalů v celém těle, které se nedaří ovlivnit. Pracovní neschopnost trvá již rok, proto si zažádal o invalidní důchod. Kolegyni, která jej představila na balintovské skupině, je nápadné, že se tento atraktivní muž pohybuje zcela přirozeně, v jeho držení těla není nic nápadného a paralelně nenápadné je bezemoční líčení jeho pohnutého života. Pochází z Bosny, jeho rodiče emigrovali do Německa a ponechali ho jako čtyřměsíčního spolu s bratrem-dvojčetem u tety a strýce, které více méně považoval za své rodiče a měl je velmi rád. Rodiče přijeli občas na návštěvu a připadali mu cizí. Náhle, proti jeho vůli, jej v 16 letech vzali s sebou do Německa, Vyučil se instalatérem a pracoval v nějaké firmě, oženil se, má 30letou dceru, se kterou se moc nestýká. Nyní je bez práce a nevěří, že by mohl znovu pracovat. Aby nezatěžoval svou ženu svými nářky a zlobou, odstěhoval se ke svým rodičům, kterým vyčítá, že ho opustili, a pak odvezli do Německa. Se svou ženou jde často o víkendu na oběd. Nezmiňuje se o tom, zda mu chybí, či zda se k ní chce někdy vrátit.

Terapeutku irituje, že pacient nevnímá zřejmé souvislosti (což iritovalo i některé členy skupiny): Bolesti vznikly asi 2 měsíce po operaci tříselné kýly v narkóze a 4 měsíce poté, co zemřeli jeho teta i strýc.

Někteří členové skupiny sdělili fantazii, že se pacient (po narkóze) probouzí a probouzejí se i jeho pohnutky a citové reakce, což není schopen zvládnout. Svou situaci opuštění v raném dětství, násilné opuštění své milované země i opuštění smrtí tety a strýce, posléze také ztrátu zaměstnání a odloučení od manželky, tuto psychickou bolest je schopen vyjádřit jen tělesnou bolestí. Alespoň tímto způsobem uspokojuje bazální lidskou expresivní a komunikační funkci. Právě to jej stabilizuje, konečně nějak ventiluje, co jej trápí, čímž ustupuje vnitřní napětí. Přesto nerozumí, co jeho bolesti vyjadřují. Jedna účastnice skupiny poukázala na podivuhodnou shodu mezi 4měsíčním intervalem od smrti milované tety a strýce a začátkem jeho bolestí a opuštěním rodiči, když mu byly 4 měsíce. Přestěhováním k rodičům, jak to vyjádřila jiná účastnice skupiny, doufá nevědomky že se mu dostane zadostiučinění, a když ne, tak od „otce státu a matky renty“. Invalidní důchod se stává i legitimací pracovní neschopnosti a chrání jej před studem za jeho profesní i osobní selhání. S rentou by se mohl klidně vrátit materiálně zajištěn do své vlasti, o čem se ještě terapeutce nezmínil.

Jiná pacientka si přála odstranění psychosomatického příznaku pláče, zvláště v situaci, když myslí na svůj život, zejména dětství, které prý bylo zcela normální. Během terapie se ukázalo, že byla pro ni normální situace, když dostala ve škole špatnou známku, přijít domů, sundat si kalhoty a nechat se nařezat otcovým páskem. A tak prožila teprve během terapie toto trauma a nebylo pro ni lehké změnit svůj vztah k rodičům.

V terapeutické práci s pacienty mi pomáhá představa jakési díry v sebeohraničení (v které tudíž chybí její flexibilní funkce), jež vznikla v určité oblasti prožívání následkem buď traumatu, či vývojového deficitu (např. výchovného zanedbání). (Tak se v prvém případě nikdo nezabýval emoční reakcí ani jejím zpracováním na opuštění rodiči, v druhém případě „normalita“ brutálního nerespektování osobnostní hranice vlastní dcery.) Vyvolávající situací může být opětovné trauma vyhoštění a bezmoc (podobně jako při porodu a po něm), vzpomínka na něj či jeho symbolické vyjádření. Pacient se cítí podobné situaci bezmocně vystaven, bez zkušenosti na ni emocionálně, a i pomocí náhledu reagovat a tím ji zvládnout, a tak zbývá jen tělesná reakce, která nějak s traumatem souvisí. Trauma coby častá příčina psychosomatických onemocnění? Mnohokrát jsem to pozoroval u anorektických dívek, které byly sexuálně zneužívány. Bránily se sice na tělesné úrovni protestem ve formě odmítání potravy i ženskosti, přesto se podobné situace opakovaly, neboť se nedovedly bránit a snad ani nerozpoznávaly hrozící nebezpečí.

Vznik psychosomatického reagování buď na základě nedostatečné diferenciace tělesna a psychiky, nebo na základě opačného extrému přílišné ztráty spojení těla a psychiky lze alternativně pochopit jako deficit sebeohraničení na jedné straně (viz výše), nebo jako příliš rigidní ohraničení jak dovnitř vůči neakceptovatelným hnutím a emocím (obrany), tak i navenek vůči vlivům, které by mohly tyto potlačované obsahy mysli „probudit“. To poslední je klasické psychoanalytické pojetí, např. u Franze Alexandra. Dnes, více než vytěsňované emoce související s funkcí sympatiku jsou potlačovány emoce související s parasympatikem jako slabost, selhání, únava, což se projeví ve výsledné symptomatice jako tělesná slabost, depresivní nemohoucnost apod. Lidé stojí pod očekáváním nezdolné výkonosti, musí pořád fungovat a odpočinek odkládají do nekonečna.

Představa průniku traumatické situace do hloubky osobnosti až do těla se diametrálně liší od psychoanalytické představy, totiž že vede k patologii až reakce, zaplavení našeho já nezpracovatelnými impulzy a emocemi. V prvém případě jde o představu zastávanou ve spirituálním přístupu k člověku i nemoci, o přímé působení zátěžové situace na nás, myšlenek, emocí, intencí, celé osobnosti druhých na naši psychiku i tělo. To spíše odpovídá žité zkušenosti, ač nevíme, jak se to děje.

Jaký závěr vyplývá z těchto zkušeností? Važme si symptomatiky, kterou se pacient brání proti traumatu, proti selhání, těžkému onemocnění či psychofyzickému zhroucení. Uvědomme si, jak je pro něj důležitá. Poskytuje mu možnost vyjádření a komunikace, stabilitu, jistotu. Někdy je vhodné, aby si ji napřed našel v životě a teprve poté začal s psychoterapií, nabízející porozumění a tím možnost vymizení tělesné symptomatiky.

Cílem psychoterapie je pak jak znovunastolení oné schopnosti, zejména na emocionální úrovni rozlišovat, co nám prospívá a co škodí, a mnohdy i výběr (změnu) takového prostředí, které pacientovi vyhovuje ve smyslu ekologické psychoterapie.

A ve vztahu k tělu je samozřejmě optimální flexibilita: prožívat tělo včetně jeho stonání jako sebe sama i ho vidět s jistým odstupem, a tím i možností se o něj starat, resp. se „somato-psychicky“ otevřít či spíše uzavřít.

Konečným cílem z psychosomatického hlediska je stav psychické a tělesné homeostázy, zklidnění, smíření se sebou, se svým posláním i svými limity, což teprve aktivuje, na rozdíl od bytí ve stresu, sebeúzdravné síly i vývojové potenciály. Tedy připravit pacienta na cestu ke zdraví, naučit jej vnímat to, co mu skutečně prospívá a co škodí (flexibilnímu sebeohraničení), aby vracel úspěšně (patologické) odchylky od homeostázy do normálního zdravého rozmezí.

Tato přednáška je poslední (nenapsanou) kapitolou mé poslední knihy o řádu života a snad i úvodní kapitolou mé příští knihy u sebeúzdravných možnostech a schopnostech.

Do redakce přišlo 3. 7. 2026

Po úpravách zařazeno k tisku 28. 8. 2026

Konflikt zájmů není znám.